->
rozšířené vyhledávání
Další projekty
AZ CD-D 1.5.4
info + download
PROGRAMY #  A  B  C  D  E  F  G  H  I  J  K  L  M  N  O  P  Q  R  S  T  U  V  W  X  Y  Z
HRY #  A  B  C  D  E  F  G  H  I  J  K  L  M  N  O  P  Q  R  S  T  U  V  W  X  Y  Z
Lokace: az-cestiny.wz.cz projekty povídky tajemný
Projekt povídky

Projekt povídky

Tajemný
Byla krásná, štíhlá, okouzlující, inteligentní, šikovná. Učila balet a v hudební
škole hrát na harfu. Měla vysoký plat. Ale...ale něco jí přesto scházelo. Každý 
večer si chodila sednout na blakon, který byl na druhou stranu od rušné ulice. 
Nechala si vítr vát do tváře a ač měla často, hlavně v zimě, prsty promrzlé na 
kost, snila. Snila.
Po jednom dlouhém dni v hudební škole se vracela domů. Sníh pomalu odtával z cest a tvořil drobné a ledové potůčky na chodnících. Lampy svítili jen mlžně a byla tma. Přitáhla si k tělu svoji novou koženou bundu a druhou rukou sevřela mobil. Bála se chodit přes park, i když byla dospělá. Nikdy jí to nebylo příjemné, a proto, když se dostala na začátek městského parčíku, přidala do kroku. Zima jí otřásla celým tělem. Ale byla to zima? Pohled upřela do dálky, na konec chodníku, kde se napojoval k rušné silnici a kde i v tuto dobu projíždělo mnoho automobilů. Nervósně se ohlédla a pak, když nikho nespatřila, otočila svůj pohled zpět. Ale zarazila se. Uprostřed chodníku, asi o deset metrů dále, stála nehybně jakási temná mužská postava. Muž byl zřejmě urostlý, vysoký. Bylo tma a tak mu nemohla vidět dost dobře do obličeje, ale jasné je, že jeho pohled se upíral jen a jen na ní... Chtěla se otočit a utíkat zpět, utét jí nedělalo problém. Nemohla. Najednou jí něco táhlo blíže a blíže. PO pěti metrech se ale zapřela a na muže se zahleděla. Upustil něco na zem a zmizel ve stínech stromů, co rostly při chodníčku. Došla k tomu místu a to, co upustil, sbrala. Byla to malá kytička sněženek a sedmikrásek. Honem je sebrala z hrudky poloroztátého sněhu a strčila je pod bundu. Pak běžela až k silnici. Když už byla doma, zula se a sundala bundu. Pověsila klíče na věšáček, jak to dělá každý den. Tentokrát ale porušila svůj rituál s úmýváním rukou... Šla do kuchyně a vyndala malou, blankytně modrou vázičku. Naplnila jí vodou a stonky drobných kvítek do ní ponořila. Šoupla jí doproastřed malého jídelního stolku, jen tak pro jednu osobu. Dlouze se na modravý předmět se zahadným dárkem podívala. Teď měla o čem přemýšlet... Automaticky něco malého snědla, odlíčila s, umyla a šla spát. Jako každé ráno, jí v osm hodin zazvonil budík. Ona si pozdní vstávání mohla dovolit, její vyučování začínalo až o půl jedné. Když otevřela lednici, čekalo jí ale hořké zklamání - lednice byla prázdná. Vzdychla a pomalu se začla oblékat do dopolední zimy venku. Jak byla někdy líná! O pár hodin později byla oblečená v jemně narůžovělé můře s krátkou sukní, na špičkách a předtančovala skupině asi sedmnáctiletých dívek. "Arabeska á dva tři..." Ladně předříkávala. Na svých třiadvacet let byla velice nadaná. "Demi - plié..." Odříkávala pořád dál a dál. Cvičenky pozorně tančily podle ní. Když po čtyřech hodinách konečně skončila se všmi soubory, přišla si neskutečně unavená. Osprchovala se, a když přicházela ze sprchy do malé sborovničky, jakoby koutkem oka zahlédla zase toho temného muže. Ohládla se pořádně, ale aspatřila jen temný kout, stíněný částí květinou, částí závěsem. "Asi jsem přepracovaná." Prohodla přesvědčeně sama pro sebe a oblékla se do kostýmku. Vyšla do patra a odemkla učebnu, kde pětkrát do týdne vyučovala umění harfy. Vykřikla. Jakoby v rohu místnosti opět někdo stál. Opět temná postava v černé kožené bundě. Postava urostlá, jakoby zahleděná přímo na ní. Rozsvítila žárovku a rychle se po postavě podívala. Nikde nic, jen závěsy se jemě hýbaly v závanu větru z otevřeného okna. Jenom zakroutila hlavou, začala se pořádně děsit toho neznámého. Vvlastně všeho temného, kde byl stín, tam na ni jeho pohled číhal. Doslova. Sedla si a na harfu vybrnkala pár tónů. Usmála se. Tohle si vždycky tak toužebně přála? Tak proč, propána, není šťastná? Má všechno, o čem sní. Má všechno, copotřebuje, nicjí neschází. Neměla by cítit spíše přítomnost Tajemného jako něco úžasného? Ona myslela, že ne. Ozvalo se ťukání na dveře a vešla mladá, černovlasá, asi osmnáctiletá slečna. "Dobrý de, slečno Eli." řekla rychle a začala se omlouvat, proč jde později než obyčejně. Naše Eli, tedy Elizabeth Swanová, jenom pokyvovala hlavou a pak se usmála. Pustila za harfu svojí žákyni. Už brzy se z učebny linyly příjemné zvuky harfenické etudy. Domů se vydala tramvají. Nechtěla jít parkem měla z něj doslova hrůzu. Když byla doma, Vyhodila malou kytičku, kterou včera sebrala ze země. Všechno jí ho připomínalo. Chtěla na to zapomenout, ale nemohla. Prostě to nešlo! Neěděla proč a o to to bylohrozivější. Na noc nechala všechna světla rozsvícená. Bála se, jako malé dítě. Snažila se odreagovat, pustila se hudbu, ale nešlo to. Bylave střehu, jakmile na chodbě uslyšela klapnutí dveří nebo zvky kroků. Nakonec únavou usnula... Pár dní od té události už nebyla schopna zůstávat sama. NA chvíli se přestěhovala k matce, která jí doslova dotlačila na psychiatrii. Elizabeth si ale vymyslela prapodivnou historku o hrozivých snech, aby dostala jenom prášky. Nechtěla, aby někdo věděl, proč se tak bojí a proč nechce být nikde sama. Připadalo jí to jako banální záležitost - ale ona sama nevěděla kudy kam. Pořád Nosila s sebou pepřový sprej nebo kuchyňskýnůž. Říkala si, co kdyby, a dávalo jí to alespoň trochu, byť neoprávněné, jistoty. PO delší době braní prášků se konečně uklidnila. Dokonce šla sama do obchodu, aby si nakoupila, než se vrátí zpět do svého bytu. Když stála ve frontě u pokladen, někdo jí chytil za rameno. Otočila se a omdlela. Ta osoba, tatemná, záhadná postava jí držela za rameno. Jakmile Lidé začali Elizabeth křísit, záhadný muž zmizel. Elizabth se dostala do nemocnice, na pozorování. Když se vrátila, pořídila si psa, aby nemusela být sama. Dlala mu jméno takové, jaké jí první napadlo. Derrycque. Chodila ho venčit a znovi nabývala svůj postrácený klid. Občas si připadala jako na houpačce. Cvíli nahoře, byla v pohodě a duše měla klid. Ale chvíli dole, kdy nebyla schopna myslet a soustředila se pouze na svůj strach... Bylo krásné počasí, byl červen. Měla postupové zkoušky svých žáků už za sebou, měla dobrou náladu a strach už dočista vymazala ze své mysli. Našla si přítele, se kterým se seznámila na cvičišti a byla šťastná. Jako nikdy předtím. Jednou šla z obchodního domu, kde si vybírala látku na svatební šaty. Chtěla si je navrhnout a ušít sama, byla poměrně nervósní. Měla stihnout ještě konecert a vystoupení. Měla naspěch. Došla k přechodu, kde už čekal hlouček lidí. Přidala se k nim a když se rozhldla... uviděl - ano, to byl on, který ji tolik děsil v jejích snech i v realitě - a ona se rozhodla. Vydala se přímo proti němu a on se na ní zahleděl dost zváštně... až vyděšeně. Došla k němu a on jí krátce řekl: "Miloval jsem tě. Promiň. " a chtěl přeběhnout silnici. Na semaforu pro chodce byla ale stále červená. První auto, které projelo, ho nabralo na přžední sklo a odhodilo o pár metrů dále. Se skřípotem brzd zastavilo. Elizabeth rychle přiběhla ke zbytku člověka, co tam ležel... Člověka? Ano. Chytla jeho zkrvavenou ruku a přiložila se jí na tvář. Cítila, jak jeden lidský život rychlea tiše utíká....
AZ Počítačové systémy
© 2002-2009 AZ Počítačové systémy, všechna práva vyhrazena.
O nás | Kontakt | Mapa stránky | Všeobecné podmínky